Jana Šturdíková: 85 stromů a spol.
Je vždy potěšitelné, když má umělec za sebou několik projektů, které se neopakují, ale z různých stran ohledávají podobná témata a odkazují na sebe. Práce Jany Šturdíkové nesledují jen vizuální podmanivost, jsou vždy také „tiše angažované“. Mnohovrstevnatě cílí na řadu otázek, které zatěžují současné společenské klima, a vrací do hry i ty, na které se třeba nechceme ptát. Současně je mezi třemi rozsáhlými projekty, která vždy vznikají dlouhá léta a kterými vstoupila na veřejnost, řada souvislostí. Ať už sledují historické zámky a tvrze, osud prvorepublikového činžovního domu nebo pozadí dnešní výstavby, vždy vyvolávají otázky o tom, co reprezentují domy kolem nás.
Ve svém prvním výrazném projektu nazvaném Châteaux po našom se zabývala propojenou slovensko-maďarskou minulostí a sledovala současný vzhled a využití zámků, které jsou dominantami současných slovenských vesnic i měst, ale místní je často nepřijali za vlastní a nenašli pro ně adekvátní využití. Výstavy a kniha si získaly nebývalý mediální ohlas a vedly k zájmu i ochran řady těchto objektů. Také druhý projekt, nazvaný DOM, měl národnostní rovinu, sledovaný činžovní dům postavil židovský architekt pro maďarsko-rakouskou majitelku. Ale především byl originálním zamyšlením nad tím, jak se do našeho nejužšího prostředí, bytu a předmětů v něm otiskuje čas. Soustředila se na jediný funkcionalistický dům v Bratislavě, mohl být náhodný, ale pro autorku mělo i osobní význam , že v tomto domě žili její prarodiče a sama v něm v mládí pobývala. Na příkladu původních nebo obměňovaných detailů bytu ukazovala, jak jediným domem „protekly dějiny 20. a 21. století“.
Nyní představovaný projekt byl minulý měsíc poprvé představen v Senci, autorka jej od výstavy k výstavě dále zpřesňuje. Obrací se v něm k současnosti. Na vzorku drobné a zdánlivě nevyužitelné parcely v developersky exponovaném území za bratislavským hradem rozvíjí řadu vrstev dotýkajících se otázek bydlení, stavebních regulí, postupů územní samosprávy i vztahu k veřejné zeleni a stromům na území města. Výstava Jany Šturdíkové vizuálně tématizuje především stromy, ale na jejich příkladu souvisle odkazuje k pozadí, na základě kterých jsou odstraňovány: jak se z pruhu veřejné zeleně může náhle stát stavební pozemek, jak můžete přijít o přístup ke svému domu nebo jak se dá projít všemi regulativami k výsledku, před kterým měla tato opatření původně chránit. Pracné zdokumentování všech stromů jednoho zaniklého lesíku a další vizualizace hovoří v podtextu o boji obyvatel okolních domů proti projektu obcházejícímu řadu platných regulativ, tisíce popsaných papírů a jistě neméně množství promarněného času všech zúčastněných.
Tomáš Pospěch
Jana Šturdíková: 85 Trees and Company | ENG text version
It is always gratifying when an artist has produced several projects that do not repeat themselves, but rather explore related themes from different angles and refer to one another. Jana Šturdíková’s works are not guided solely by visual allure; they are always also “quietly engaged.” They layer multiple perspectives on questions that weigh upon today’s social climate and bring back into play those we might prefer not to ask. At the same time, there are numerous interconnections among her three large-scale, long-term projects through which she has entered the public sphere. Whether they focus on historical castles and manors, the fate of a First Republic apartment building, or the background of contemporary development, they all raise questions about what the houses around us actually represent.
In her first major project, Châteaux po našom (Our Châteaux), she explored the intertwined Slovak-Hungarian past and examined the current appearance and use of castles — dominant features of contemporary Slovak towns and villages that locals have often failed to make their own or to find a meaningful purpose for. The exhibitions and accompanying book received an extraordinary media response and led to renewed interest in, and protection of, a number of these buildings. Her second project, DOM (House), also contained a national dimension: the apartment building under observation had been built by a Jewish architect for a Hungarian-Austrian owner. Yet above all, it was an original meditation on how time imprints itself onto our most intimate environment — our apartment and the objects within it. She focused on a single functionalist house in Bratislava, which could have been a random choice, but held personal significance for the artist: her grandparents had lived there, and she herself spent part of her youth in the same building. Through original or altered details of the flat, she showed how “the history of the 20th and 21st centuries flowed through a single house.”
The project now being presented was first exhibited last month in Senec, and the artist continues to refine it from one exhibition to the next. Here, she turns to the present. Using the example of a small and seemingly unusable plot of land in a development-exposed area around Bratislava Castle, she unfolds multiple layers touching on questions of housing, building regulations, the practices of local governance, and the relationship to urban greenery and trees. Jana Šturdíková’s exhibition visually foregrounds the trees themselves, yet through them continuously points to the mechanisms and background conditions that lead to their removal: how a strip of public greenery can suddenly become a construction site, how one can lose access to their own home, or how it is possible to navigate through — and around — all the regulations to arrive at an outcome those very rules were meant to prevent.
The meticulous documentation of every tree in a vanished small forest and the accompanying visual materials speak, between the lines, of the struggle of nearby residents against a project that bypassed a range of valid regulations — of thousands of pages written, and surely no less time wasted by everyone involved.
Tomáš Pospěch